Organizace kombinují různé z výše popsaných strategií, pokud bychom měli najít nějaký společný jmenovatel, pak jím je medicínsko-terapeutická perspektiva a z ní plynoucí specialismus. Zjednodušeně řečeno, organizace akcentují individuální povahu problémů svých klientů, přičemž zásadním elementem při jejich léčbě/terapii má být motivace, aktivita a přijetí svých chyb. To, v čem se organizace pomáhající řešit problematiku bezdomovectví neshodnou je povaha a míra důrazu kladeného na roli zásluhy a potřebnosti při práci s lidmi v bezdomoví.
V České republice je určujícím pro práci s lidmi v bezdomoví zákon o sociálních službách (108/2006 Sb.), který klasifikuje „sociální problémy“. Zákon klasifikuje jinak heterogenní segment populace lidí na ulici či obecněji třídy nejchudších na bezdomovce (tj. „osoby bez přístřeší“ či „osoby v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení“) a narkomany (tj. „osoby ohrožené závislostí na návykových látkách“). Předpokládá poté, že s každou skupinou by mělo být specificky zacházeno v rámci rozdílných sociálních služeb. To znamená, že komplexnější problém (bezdomoví, závislosti alkohol/drogy) jsou řešeny podle parciálního oddělování podle jednotlivých problémů (s odvoláním na zákon a s tím možného financování služby).
Ještě jinak řečeno, v podtextu úvah o tom jak řešit problematiku bezdomovectví je (kromě výše popsaných tří mechanismů stigmatizace)
