Veřejný prostor a tři typy denních mobilit

Lidé bez domova volí mezi třemi základními typy denních mobilit (příklad časového snímku trávení času během dne).

1. Pohyb ne-místy – je charakteristický trasou, která vede po místech, jež nejsou spojena s bezdomoveckou komunitou. Někdy jde o místa hlavní, jako jsou parky, nábřeží řeky nebo i město samotné. Mnohem častěji se však jedná o zákoutí města – různé reziduální či marginální prostory. Důležité je, že při pohybu mezi ne-místy se člověk bez domova cíleně vyhýbá místům spojených s bezdomovci, zejména s těmi na ulici. Pohyb ne-místy je nejčastěji praktikován buď (sociálně izolovanými) jedinci, nebo páry, ať již partnerskými či přátelskými, které pojí určitá emocionální vazba.
   
2. Pohyb mezi místy –  dané osoby obcházejí někdy více, někdy méně rutinně několik míst v rámci hlavních prostorů města. Může se jednat vyloženě o místa spojená s konvenčně bydlící společností, jako jsou obchody, centra služeb apod., ale i materiální heterotopie, či různá přechodná místa, jejichž význam a smysl vyvstává z konkrétních rutinně vykonávaných činností, jako je vybírání nedopalků jointů v konkrétním parku. V rámci této mobility lidi bez domova záměrně obcházejí „bezdomovecká“ místa ve městě.
   
3. Pohyb zpět na místo – je typický tím, že na denní „cestě“ je dominantní jedno místo, kam se daný člověk navrací a kolem něhož pulzují jeho aktivity. V takovém případě se člověk v rámci dne orientuje na jedno základní místo. To mnohdy opouští a navrací se na něj, většina lidí v něm ale setrvává většinu dne. Místem, kolem něhož se např. orientuje většina dne je Hlavák (hlavní nádraží).

V případě všech mobilit hrají různými způsoby ústřední roli sociální vazby. Afektivní rovina vztahů má totiž vliv na rozsah, resp. formu mobility a vůbec povahu městské krajiny, v jejímž rámci se pohyb uskutečňuje.

• 

Typy kooperací mezi lidmi bez domova:

Jednání lidí bez domova na ulici ovlivňují dvě základní morální strategie, které strukturují jejich každodenní život na ulici. Metaforicky lze tyto strategie vyjádřit dvěma protichůdnými představami o každodenní realitě.

1. „Jsme na jedné lodi“; 2. „Otočíš se a nemáš nic“.

Podle první představy „jsme na jedné lodi“ jsou si bezdomovci ve všech situacích rovni a měli by si za všech okolností pomáhat. Tato morální vize vychází ze společné zkušenosti s určitými podmínkami života. Představa vyjadřuje jakýsi apel na ideál, jaký by měl mezi těmito lidmi panovat. A často si mezi sebou snaží vypomáhat, jak při každodenních tak výjimečných situacích.

Druhá představa „otočíš se a nemáš nic“ odráží rovinu „profitovou“, ve které dávají aktéři přednost vidině aktuálního, resp. bezprostředního zisku před morálním ideálem a dobrými vztahy obecně.

Praktikovanou morálku je proto nutné myslet coby ne-normativní strategii, která každodenně člověku bez domova pragmaticky a vzhledem k životním podmínkám i „racionálně“ pomáhá se rozhodovat.

O tom, jakou jedinec volí morální strategii významně rozhoduje povaha sociálních vztahů, tzn. s kým se zná, s kým se stýká a jakou mají tyto styky frekvenci. Jedná se o tzv. sociální kapitál. (Zjednodušeně jde o zjišťování, jaké vazby jedinec – počet, intenzita, síla – má, a nakolik mu umožňují dostat se ke zdrojům, nezbytných k zajištění jeho potřeb). 

V kontextu bezdomovectví se jeví jako nejlepší indikátor sociálního kapitálu (ne)existence vazeb na osoby bydlící v bytě.  Ty totiž mohou zprostředkovat nocleh, můžou vypomoci s vypráním či půjčit peníze. Na základě vazeb na bydlící a struktury sítě,  tj. její provázanosti, můžeme v Plzni rozlišit tři typy sítí vztahů mezi lidmi bez domova. A právě tyto sítě ovlivňují jejich strategie jednání mezi nimi navzájem stejně jako vůči veřejnosti, tedy jaký typ morálky bude převažovat a pojetí „blízkosti“. Jedná se o: 

Kliky – patří v plzeňském prostředí k vůbec nejrozšířenějšímu typu sítí. Zahrnuje nejméně čtyři, ale velmi často i sedm lidí. Homogenní kliky zahrnují jen jedince žijící na ulici. Tito jedinci se vídají na denní bázi a znají se mezi sebou v průměru několik let. Heterogenní kliky mají mezi sebou i poměrně hodně lidí bydlících např. na ubytovnách nebo v azylových domech. Bydlící jedinci v těchto sítích jsou vždy nějakým způsobem navázáni na lidi na ulici (např. jedná se o bývalé bezdomovce).

Kontextualizované sítě – zahrnují v průměru šest osob. Jsou navázáni na dva více sociální kontexty (ulice a např. rodinu či farníky kostela). Tyto sítě jsou v porovnání s klikami mnohem méně husté, tzn., interakce mezi členy jsou mnohem volnější. Kontextualizované sítě zahrnují rovněž kamarády, ale také poměrně velký počet rodinných příslušníků. Nutno ale dodat, že i v případě kontextualizovaných sítí značná část jedinců se svými příbuznými není nějaký čas ve fyzickém kontaktu. Důležité ale je, že jedinci z dvou různých kontextu (rodina/ulice) se mezi sebou navzájem neznají a nestýkají se.

Izolované sítě – co do struktury se jedná o velice jednoduchou síť, nejčastěji o vazbu mezi dvěma jedinci, ale někdy také o menší jednoduché sítě až o čtyřech osobách.

Důležité zjištění sociálních výzkumů ale říká, že lidé na ulici dokáží velice rychle přeměnit slabé vazby (různí vzdálení „známí“) na silné (přátelé) a naopak.